This is a short story I've written as the very first assignment in high school. My teacher loved it and he read it in front of the class to give it as an example to everyone, which of course made me very happy. Recently I found the story in my old papers, so I scanned it and digitized it to back it up. I made only very minor changes to correct spelling of some words, otherwise it's basically unchanged. -------------------------------------------------------------------------------- Poslední Zima Byl obyčejný den někdy kolem dvacátého prosince, ale nevěděl to přesně. A ani to vědět nepotřeboval. Věděl jen, že tuhle zimu nepřežije. Cítil, jak se blíží konec, nechtěl však zemřít hlady nebo zimou tady na ulici. Ukončím to sám, říkal si. Dlouho přemýšlel, jak to udělá. Asi skočím pod vlak. Hlavně ne z mostu, z toho dneska skáče každý. To by nebylo ani v novinách. Dávno si nepamatoval, jak přišel o práci a domov. Něco se tehdy přihodilo, jenže už nevěděl co. Teď byl starý a na životě mu nezáleželo. Život neměl dál žádnou cenu, tak proč ho prodlužovat. Jediným přáním toho muže zůstalo, aby se před svým odchodem ještě jednou pořádně najedl. Ležel tam na ulici opřený o zeď a kolemjdoucí o něj pohledem nezavadili. Ležel a ani nepřemýšlel, jen v polospánku zíral před sebe. Nespal však úplně, proto nemohl přehlédnout hlouček lidí u nějakého vánočního stánku na náměstí. Obzvlášť pak jednu hodně výraznou paní v draze vyhlížejícím kožichu. Vypadala, že by jí peníze z kabelky, kterou měla přes rameno, příliš nechyběly. Možná by si toho ani nevšimla. Stejně už nemám co ztratit. Buď vydechnu venku, nebo ve vězení. Tam koneckonců taky nevaří špatně, řekl si a pomalu vstal. S vypětím všech sil pak zamířil směrem k té ženě. Nebylo těžké odcizit někomu věc z kabelky, obzvlášť, když se ti lidé na sebe tak tlačili. Zanedlouho se objemná peněženka nesla v roztrhané kapse. Byla již zima a tma, muži to ale nevadilo, protože věděl, že se za chvíli zahřeje teplou polévkou. A pak už hlad ani mráz nikdy nepocítí. Šel teď směrem k nádraží, kde znal jeden stánek s občerstvením. Jak dlouho jsem neměl teplou polévku, říkal si a přemýšlel, jakou si dá. Vytáhl odcizenou peněženku, aby ji prohledal. Našel v ní asi sedm tisíc. Ale jeho pozornost utkvěla na jiném předmětu -- na fotce dvou dětí oné paní z náměstí. Najednou si vzpomněl, co se stalo kdysi dávno, když ještě měl kde bydlet. Okradli ho. Okradli ho o všechno. Proto se s ním žena rozvedla. Možná bych tu peněženku měl vrátit, znělo mu v hloubi mysli přesto, že se snažil sám sebe neposlouchat. Postupně se jeho krok zpomaloval, až zastavil. Už mu nešlo o nějakou polévku, chtěl tu peněženku za každou cenu vrátit. Ne kvůli penězům, ale proto, že cítil, že poslední věc, kterou v životě udělá, by měla být správná. Nevěřil v boha, kdysi však býval přinejmenším slušně vychovaný člověk a jeho vlastní jednání se mu teď hnusilo, prot se otočil a zamířil opačným směrem. V jiné části města zazvonil telefon. "Ano?" řekla žena, když ho zvedla. Muž na druhé straně se představil jako zaměstnanec policie a chtěl znát jméno té paní. "Přišel se k nám na stanici udat nějaký muž, že ukradl peněženku. V té jsme našli doklady s vaším jménem a telefonním číslem. Můžete si ji vyzvednout..." Za čtvrt hodiny dorazila ta žena na policejní stanici, neměla to daleko. Jakmile vstoupila, oslovila policistu sedícího u okénka blízko hlavních dveří. "S vámi jsem před chvílí mluvil po telefonu, už si vzpomínám," odpověděl. "Tomu chlapovi šlo nejspíš o to, dostat se schválně za mříže. Je to tam teď v zimě lepší než venku na ulici. To je v této roční době celkem běžné. Bohužel, pravděpodobně utratil část vašich peněz." S tím však žena počítala. Byla jen ráda, že nepřišla o doklady a kreditku. O to více překvapenou ji při prohledávání peněženky učinilo zjištění, že nechybí ani koruna. Pohlédla na policistu a chtěla vědět, kde je ten muž. Proč proboha tu peněženku kradl a pak, než by si koupil třeba nové šaty a zaplatil pobyt v hotelu, se přišel přiznat a sednout si do vězení. Jenže policista odpovědět: "Bohužel, paní, když sem přišel, byl už na pokraji sil a poslední věc, kterou si přál, byla, abyste mu odpustila, pak se skácel a už se neprobral." To ženu zarazilo. A co když ho prostě jen trápilo svědomí, napadlo ji. Třeba umíral hlady a potřeboval peníze, ale pak si to rozmyslel. Nezlobila se na toho starce, protože v sobě nacházela pochopení pro jeho chování a začala si vyčítat, že mu třeba mohla pomoci, možná by stačilo si ho jen všimnout. Ale už bylo pozdě. To ji zamrzelo a uvědmila si, že musí věnovat větší pozornost lidem kolem sebe a i když byl jen obyčejný předvánoční den jako každý rok, ona věděla, že na tenhle nezapomene. -------------------------------------------------------------------------------- The following is my attempt at translating it to English: -------------------------------------------------------------------------------- The Last Winter It was an ordinary day sometime around the twentieth of December but he wasn't sure. He didn't need to. All he knew was he wouldn't live past this winter. He felt the end approaching but he didn't want to starve or freeze to death just like that in the street. I'll end it myself, he thought. He had contemplated long time about how he'd do it. I'll probably jump under a train. Just not from a bridge, these days everyone does that. That wouldn't even make it to the local news. He had long forgotten how he lost his home and job. Something happened back then but now he was unable to recall what it was. He was old already and didn't care about life anymore. Life was worthless, so why prolong it. The man's only wish remained to have one last good meal before he would go. He was lying in the street, leaning towards a wall and no passerby noticed him. Just lying without thinking, half asleep staring forward. He wasn't, however, completely asleep and so he couldn't miss a crowd of people standing by a Christmas stand in the nearby square. Especially one outstanding lady in an expensive looking coat. She looked like she wouldn't even miss the money that had to be in the purse hanging from her shoulder. Perhaps she wouldn't even notice. I have nothing to lose anyway. Either I die out here or in a prison. The cuisine there isn't bad either he though to himself and got up. With a hard struggle he headed towards the woman. It wasn't that hard to steal something from a purse, especially in a crowded place like this one. In no while a large wallet found its way into a torn pocket. It was dark and cold already but the man didn't mind because he knew that shortly he'd be sipping a hot soup. And then no more cold or hunger. He was now headed towards a train station where he knew a bistro. Oh, how long has it been since I had a hot soup, he wondered, thinking about what he was going to order. He grabbed the stolen wallet to look inside. There was about seven thousand crowns. But his attention shifted to another object -- a photo of two children of that lady from the square. Suddenly he remembered what happened back when he still had a place to live. He got robbed. They robbed him of everything. That's why his wife divorced him. Perhaps I should return the wallet, sounded in his head despite him trying to ignore to the thought. His pace slowed until coming to a halt. He no longer cared about his soup, he only wanted to return the wallet for any cost. Not because of the money, but because he felt the last thing he would ever do should be right. He didn't believe in god, but once he used to be a good man of honor at least and his own behavior disgusted him now, so he turned to walk the other way. A phone range in another part of the town. "Hello?" a woman answered it. On the other end a man introduced himself as a police employee and asked for the woman's name. "A man came to our station to return a wallet he had stolen. In it we found your ID, your name and phone number. Can you come pick it up?" The woman arrived in about fifteen minutes, it wasn't too far away. As she entered she addressed a man sitting at the window near the entrance. "I talked to you a while ago on the phone, I remember now." he gave his response. "The man probably just wanted to get in the jail on purpose. In the winter it's better in jail than in the streets. It's not unusual this time of the year. Unfortunately he likely spent some of your money." But that's what the woman already accepted. She was just glad she'd get back her ID and credit card. The more surprised she became upon finding that not a single crown was missing. She looked at the police man and wanted to know where the old man was. Why would he steal the wallet and then, instead of buying new clothes and renting a hotel room, he came to confess and get himself locked in prison. But the man told her: "I am sorry, ma'am, he came here in a very bad shape and the last thing he wished for was your forgiveness, then he collapsed and never woke up." The woman was stunned. Maybe it was his conscience, she thought. Maybe he was starving and needed money, but then changed his mind. She felt no anger towards the old man, because she suddenly understood him and now she blamed herself: maybe she could have helped, maybe it would have been enough to have noticed. But it was too late. She was moved and realized she had to pay more attention to people around her and even though it was just an ordinary December day like every year, she knew this one she would never forget.